Kdo by neznal čínské vepřové konzervy. Mají červenou plechovku, jsou dobré (v závislosti na potravinovém vkusu), jsou tradiční (mně se aspoň zdá, že co je starší než já a pořád to dobře funguje, je tak trochu „tradiční“), a i když zřejmě nejsou kdovíjak zdravé, nemohu se ubránit dojmu, že pořád patří k tomu lepšímu, co se dá v našich obchodech sežrat.
Vybavuji si z dětství, když moje máti říkala, že podle jedné vtipné fámy se do těch konzerv kromě čínských prasat dávají také čínští vojáci, kteří zařvali při čínsko-sovětském konfliktu. Čert ví, nejspíš ne, ale stejně mi to bylo nějak jedno. Čína je daleko, ale ta konzerva mi fakt chutnala... Dnes bychom si spíš řekli, že je v těch konzervách to lepší z čínského disentu, ale doufejme, že navzdory svinstvu, které se tam běžně děje, čímž mám na mysli „marxistický“ kapitalismus v praxi a především tradiční — tudíž i svým způsobem omluvitelný — čínský ambivalentní postoj ke společenské hodnotě jednotlivce, zůstane dobrým pravidlem bontonu, že do masových konzerv patří jedině masoví vrazi a disent se po pár letech pouští do domácího vězení.
Ostatně možná se v Číně už najdou i nějaké ty peníze navíc, které lze vrazit do optimalizace práce vepřínů, pročež stadionová recyklace už probíhá pouze v rámci vládního programu na zkvalitnění ústavních pokrmů, a exportního sortimentu už se netýká. Možná to je také důvod, proč už mi čínské vepřové nezpůsobuje takový chuťový zážitek, ale spíš to bude něčím jiným a spral to kat.
Nabízí se ale otázka, jestli se tak trochu nedostávají do potravinových problémů Spojené státy. Mají sice přeplněné kriminály ale mají také velkou víru v politickou korektnost. Pravda, tři čtvrtě procenta populace v krimu se nemusí zdát tak moc, ale třeba u nás je to jen asi čtvrt procenta. Živit tolik lidí, dělá to víc než dva miliony krků, něco stojí. Kdyby ovšem nebyli Amíci tak proklatě rozpolcení a korektní, dokázali by říct, že nejlepší by bylo těmi provinilejšími zločinci krmit ty náchylné k napravení. Ale to oni ne, americké občany žrát nikdo nebude, navíc by to byl zjevný rasismus. Nicméně takovou proklamací problém nemizí, čili je nutné sáhnout po alternativním řešení — opatřit si vězně odjinud.
Dočetl jsem se v Hospodářkách, že třiadvacetiletý Angličan Richard O’Dwyer spadnul do nepříjemného maléru. Udělal si totiž server, na kterém měl značnou sbírku odkazů na stažení pirátského obsahu — hudby a filmů. Vydělal na tom slušný balík na reklamách a podle jeho vlastních slov neudělal nic jiného, než co dělá denně Google: někdo hledá stránky a jiný mu na ně poskytně odkaz. Buď jak buď, podle všeho neprovedl nic, co by bylo v rozporu s britskými zákony ohledně autorského práva, protože neposkytoval obsah, ale právě jen ty odkazy.
Je to pro O’Dwyera pech, ale naneštěstí existuje jakýsi zákon z roku 2003, podle kterého si UK a USA navzájem mohou vydávat zločince. Můžeme si myslet co chceme, ale boj proti terorismu je boj proti terorismu a proč si ho komplikovat vlastními nařízeními. Tedy já se domnívám, že to byl původní záměr toho zákona. O’Dwyer sice není terorista, jenom student informatiky, ovšem jeho zločin je zřejmě proti lidskosti. Osobně nemám touhu stahovat hudbu z internetu vůbec, protože mám rád placky, filmů jsem za život stáhnul co by na prstech spočítal a vesměs takových, které nejsou v naší distribuci. Každý má právo dostat odměnu za dobře odvedenou práci, i ten komediant, a to v mém rozhodování rovněž hraje roli. Ale nechci teď rozvíjet teorie o autorských právech, instantní masové kultuře a kšeftu nahrávacích a distribučních společností, ani o tom, že vynálezy a autorská práva k zábavě jsou to poslední, co nám nakonec zbyde, protože na normální práci už co nevidět nebudeme umět ani sáhnout. Hodně pravidel, která si stanovujeme, je proti přirozenosti, ale neumím posoudit, jestli je to špatně, nebo je to jen přirozený důsledek toho, že my se vyvíjíme nepřirozeným způsobem.
Ale zpět k tématu. O’Dwyerův problém je, že v amerických věznicích není co jíst a americké vězně nikdo jíst (z etických důvodů, to je pochopitelné) nemůže. Takže je potřeba stáhnout vězně odjinud, hlavně aby to bylo dobrovolné vydání, půjde-li to, a aby to byli běloši, protože sežrat bělocha není hřích. Jestli to dobře dopadne, vězeňská lobby ušetří dost peněz, a co víc, možná se dostane i něco na export a budeme jíst hezky modré americké vepřové konzervy. Jen doufejme, že naše republika nebude v programu, protože mezi hypotetickým čínským vojákem z druhého konce světa a mezi (třeba) mediálně propíraným tuzemským studentem je přeci jen rozdíl, na který už člověk musí mít žaludek.
Mají ale tyhle právní kličky ještě jednu nepříjemnou pachuť. Co až třeba v rámci boje proti nějaké budoucí hrozbě přistoupí státy na podobné úmluvy zeširoka? Kdo se pak vyzná v tom, jestli nějaká doma běžná věc není těžkým zločinem kdesi v Tatarstánu? Nebo někomu omylem šlápnu na svatý text a on si mě bez problémů vyžádá, aby mě mohl soudit podle svých zákonů? No pane jo, to bude vepřových konzerv, až doletí do Číny všechna ta letadla narvaná bloggery (a samozřejmě nejen jimi), co dnes neprořetelně datlují „Free Tibet“ a podobné ptákoviny. Já se ovšem obávám, že, nebudu-li mezitím třeba ukamenován v íránu, kam si mě vyžádají za pití alkoholu, že mi ty tradiční červené konzervy přestanou chutnat. Jojo, chamtivost je nepěkný hřích, podívejme, kam až vede.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komentujte s rozmyslem.