Ať už je to standardní pohodlností, leností, stadardní ignorancí — tedy široce rozšířenými národními vlastnostmi ― nebo čímkoli jiným, dost často nevíme, co to vlastně chlastáme. Ne, nebudu psát o metanolu, ale o tom, že si o svůj šňaps kolikrát ani neumíme říct.
Rádi si občas dáme do nosu i za pomoci jiného nástroje, než je autochtonní slivovice či jiná ovocná kořalka. Problém nastává (uznávám, že jak pro koho, někomu je to třeba buřt), když si v hospodě chceme říct o ten „kurvajzr“, ale na poslední chvíli náš světácký výraz maníka s plnou kešení lehce ztratí glanc u pochybnosti, zda se ono Curvoisier čte právě tak, jak si to celý život myslíme.
Ale co, kdo chce pít ptákoviny, tak si to vyřeší sám. Jenže co když pijeme něco podstatně „chlapštějšího“, tedy například whisky (případně whiskey, ale to je teď fuk)? Koho by napadlo, že jeho oblíbená, jelikož snadno pitelná a rozumně naceněná „tulamorka“ je vlastně spíš „talemorka“? Ale co hůř, kolikrát už jste si v hospodě, vedeni podnapile rozhazovačným rozmarem, chtěli konečně vyzkoušet ten opěvovaný jednodruhový Glenfiddich, ale pak jste si dali něco jiného, jelikož jste si nebyli jistí, jestli se to čte „glenfidyš“, nebo „glenfidyč“?
Já už si můžu klidně připadat jako světák, když si nedbale objednám svůj „glenfidych“, protože jsem s pomocí této stránky zjistil, že světaznalí maníci vyslovující, ve snaze nezadat si, poslední č/š na střídačku, tomu rozumí asi stejně, jako znalci pijící „čianti“.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komentujte s rozmyslem.