Zase máme, co jsme chtěli

Tak už je to zase na nějakou dobu jisté. Na Hradě se bude příštích pět let opět naparovat samolibý  nabubřelý náfuka, který všemu rozumí, všechno ví, všude byl dvakrát a od všeho má klíče. S mohutnými vazbami na divokou devadesátkovou ekonomickou politiku, s velice pravděpodobnými vazbami na ruský průmysl, s původem v prognostickém ústavu.

Chystá se beatifikace nevěřících?

Co vytýkáme saracénům, to se vcelku oficiálně začíná dít i „u nás“. To je sice dost přehnané tvrzení, jelikož mluvím o Rusku, ale přeci jen… (Jak moc drzý či legitimní je ruský dojem, že jejich impérium patří mezi právoplatné nositele pochodně civilizace, nechávám na jiné polemiky.) Pravoslavní východňáři si v dumě právě odhlasovávají zákon, který „urážku citů věřících trestá až pěti lety vězení“.^1]

Víme, co chlastáme?

Ať už je to standardní pohodlností, leností, stadardní ignorancí — tedy široce rozšířenými národními vlastnostmi ― nebo čímkoli jiným, dost často nevíme, co to vlastně chlastáme. Ne, nebudu psát o metanolu, ale o tom, že si o svůj šňaps kolikrát ani neumíme říct.

Závist, nebo spravedlnost?

Zajímavá věc; vždycky jsem přemýšlel, jak vlastně vypadá závist. Všichni víme, že je bledá, případně kdo jí trpí, často zezelená… Většina z nás (já určitě) má dojem, že nezávidí. Je to ale pravda?

Dnes mě zaujal článek¹⁾, popisující obecné vztahy mezi vlastnostmi ekonomických systémů (zejména kapitalismu) a kdysi definované sady sedmera hříchů. Nebudu rozebírat článek samotný, ačkoli si o polemiku přímo říká, jen mě jednou myšlenkou nachytal na švestkách. Asi.