Víme, co chlastáme?

Ať už je to standardní pohodlností, leností, stadardní ignorancí — tedy široce rozšířenými národními vlastnostmi ― nebo čímkoli jiným, dost často nevíme, co to vlastně chlastáme. Ne, nebudu psát o metanolu, ale o tom, že si o svůj šňaps kolikrát ani neumíme říct.

Závist, nebo spravedlnost?

Zajímavá věc; vždycky jsem přemýšlel, jak vlastně vypadá závist. Všichni víme, že je bledá, případně kdo jí trpí, často zezelená… Většina z nás (já určitě) má dojem, že nezávidí. Je to ale pravda?

Dnes mě zaujal článek¹⁾, popisující obecné vztahy mezi vlastnostmi ekonomických systémů (zejména kapitalismu) a kdysi definované sady sedmera hříchů. Nebudu rozebírat článek samotný, ačkoli si o polemiku přímo říká, jen mě jednou myšlenkou nachytal na švestkách. Asi.

První gumovej příspěvek

Neuvěřitelné možnosti internetových služeb mají jednu nepříjemnou vlastnost – usvědčují uživatele z průměrnosti. Kvanta možností seberealizace, jež se valí (je to vůbec možné?), navíc zdarma, ze všech směrů, ať už se jedná o vzdělávací kursy, publikační aparát na blogovacích službách, nepřeberné množství odborných informací, jež dříve nebyly dostupné bez nutnosti vynaložení významných nákladů času či peněz... Každý s internetem dostává možnost stát se kýmkoli, má-li invenci, píli a záměr.

A motivaci. Tady je kámen úrazu, protože dobrat se nějakého cíle zjevně není jen otázka vnějších možností, ale, a to zejména, možností vnitřních. Zkrátka jde o to, co v kom vězí. Z principu věci pak většina z nás tíhne k průměru. Co se dá dělat.

Jen z pořádkumilovnosti zmíním známý a poslední dobou často omílaný problém, že průměrnost, dostane-li takovýhle „boost“, nijak nemění kvalitu, pouze je o ní víc slyšet. Je to vlastně ještě trochu jinak, chtělo by se říct, totiž že ve všem tom rádiovém hluku, vytvářeném nesčetnými internetovými světoobčany, zaniká veškerý smysluplný kód. Sebehodnotnější informace prostě zmizí v balastu.

Tak tenhle pesimismus nesdílím, prostě se jenom mění časy. Také svého času panovala doktrína, že obyčejnému člověku bible do rukou nepatří, což si dnes nemyslíme (jiná věc je, že pragmatický duch oné doktríny, jakkoli cynický, patrně měl něco do sebe, když se tak podíváme na duchovní stav naší části civilizace...).

Než se dostanu přes únosnou délku, zmíním poslední věc, kterou ale sám považuji za potenciálně nebezpečnou hrozbu: že publikační možnosti (i s tím zmíněným balastem v zádech) snad jen vzbuzují zdání svobody a dostatečné příležitosti k vyjádření občanského názoru, ve skutečnosti ale ti nahoře už mají spočítáno, že to tak vlastně nefunguje. Že ty internety ani tak neslouží jako tribuna lidu, ale spíš jako falešné budky ve stylu hospody pro jednoho. A když tam sedí sám, ať si v hospodě nadává kdo chce jak chce.

Ale nechtěl jsem tuto krátkou úvahu pojmout pesimisticky, po prvním odstavci o průměrnosti a po krátké demonstraci názoru, že plebs je plebs, jsem chtěl smírně uzavřít větou v tom smyslu, že se najde spousta šikovných lidí, kteří ty možnosti využít dovedou a rostou. Docela věřím tomu, že jsou mezi nimi i nějací takoví, kteří by to bez nich nezvládli. Kam se počítám já sám, raději nepublikuji.