Tak už je to zase na nějakou dobu jisté. Na Hradě se bude příštích pět let opět naparovat samolibý nabubřelý náfuka, který všemu rozumí, všechno ví, všude byl dvakrát a od všeho má klíče. S mohutnými vazbami na divokou devadesátkovou ekonomickou politiku, s velice pravděpodobnými vazbami na ruský průmysl, s původem v prognostickém ústavu. Připusťme si rovnou, že to bude let deset, protože výrazná osobnost vyhovující většině se špatně hledá a znovu si zvolit totéž je jednodušší a bezpracné.
Už před dávnou dobou jsem přijal za svůj starý Masarykův citát, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží; a dnes se opět potvrdilo, jakým vkusem oplývá česká většina.
Výsledek druhého kola presidentských voleb mě silně rozladil, ale nijak nepřekvapil. Nepřekvapil mě ani průběh posledních dvou týdnů. Několik přešlapů knížete, jež osobně považuji za marginální, jakkoli nešikovné a vysokého diplomata nehodné, několik podpásovek Zemanových. Jak jinak než jako podpásovky označit naprosto evidentní demagogii okolo skoro tři čtvrtě století starých dekretů, nefér útoky založené na „omylech zdrojů“, kterými lze dobře pošpinit, zasít símě pochybností a pak se s úsměvem omluvit, že za to můžou Britské listy nebo Free Globe... Účel světí prostředky a pan Zeman se kdykoli rád pochlubí, že Machiavelliho má přečteného.
Co by mohlo být překvapivé (ale není, překvapil by mě opak), co je však především pozoruhodné, je zvláštní soulad, kdy levičáka Zemana svorně podporují proklamativní pravice (Klaus, Fischer) spolu s komunisty, tzv. „málo literární voliči“ spolu s bývalými agenty stb (lživý inzerát estébáka Zavadila, který s vícero znaky nezákonnosti - a s vícero znaky nejodpornější propagandy - opakovaně vyšel v nejčtenějším českém deníku).
Ono těch lží a demagogie bylo vůbec dost, a tím odporněji působí rozverné posměšné juchání současného presidenta, který se tetelí radostí, že dlouholetá strategie (jedna z velmi mála konspiračních teorií, kterým jsem nakloněn) vychází a moc je předána do správných rukou. Také jsme se mimochodem přidali k řadám postkomunistických zemí, ve kterých se k moci dostávají lidé akcentující nacionalismus, populističní demagogové, mocichtiví brežněvové bez skrupulí.
Tím více vyniká Schwarzenbergovo skromné přiznání porážky, prosté invektiv a výčitek.
Nyní nezbývá než upřímně doufat, že těch 55 % voličů, jejichž kandidát zvítězil, bude mít štěstí a že vítěz voleb bude, kromě ukazování vlastní osoby na odiv celému světu, konat ve prospěch Česka, že nebude dělat tolik ostudy jako jeho předchůdce a že mocné lobby na pozadí nebudou ještě silnější než za Klause. Pesimismus mého očekávání ohledně štěstí Zemanových voličů je myslím z textu zřejmý.
