Zase máme, co jsme chtěli

Tak už je to zase na nějakou dobu jisté. Na Hradě se bude příštích pět let opět naparovat samolibý  nabubřelý náfuka, který všemu rozumí, všechno ví, všude byl dvakrát a od všeho má klíče. S mohutnými vazbami na divokou devadesátkovou ekonomickou politiku, s velice pravděpodobnými vazbami na ruský průmysl, s původem v prognostickém ústavu.

Chystá se beatifikace nevěřících?

Co vytýkáme saracénům, to se vcelku oficiálně začíná dít i „u nás“. To je sice dost přehnané tvrzení, jelikož mluvím o Rusku, ale přeci jen… (Jak moc drzý či legitimní je ruský dojem, že jejich impérium patří mezi právoplatné nositele pochodně civilizace, nechávám na jiné polemiky.) Pravoslavní východňáři si v dumě právě odhlasovávají zákon, který „urážku citů věřících trestá až pěti lety vězení“.^1]

Víme, co chlastáme?

Ať už je to standardní pohodlností, leností, stadardní ignorancí — tedy široce rozšířenými národními vlastnostmi ― nebo čímkoli jiným, dost často nevíme, co to vlastně chlastáme. Ne, nebudu psát o metanolu, ale o tom, že si o svůj šňaps kolikrát ani neumíme říct.

Smrt homosexualistům!

„ Zákaz propagace homosexualismu mezi nezletilými přijalo petrohradské zastupitelstvo letos v únoru. Trestné je 'vyvolávat nesprávnou představu o sociální rovnocennosti tradičních a netradičních manželství'. “^1]

Jak zavést ve Zvonokosech pořádek

Jak známo, vycházet z veřejného záchodku zapínaje si poklopec je pohoršlivé a odsouzeníhodné, neb spořádané paní a slečny si pak bez vlastní viny mohou představit leccos (tady bych měl předem říct, že nebude řeč o chudácích machometánech, jejichž pevné morální zásady zcela nezaviněně tají při pouhém pohledu na ženskou nezamotanou do černého hadru).

Pijavice na solární pohon

Dneska už jsou vychytávky fakt na všechno, pomyslí si jeden, když se dívá na různé tech-blogy a spol., nicméně solárními pijavicemi mám samozřejmě na mysli „podnikatele“ se sluneční energií.

Lidské maso v amerických konzervách?

Kdo by neznal čínské vepřové konzervy. Mají červenou plechovku, jsou dobré (v závislosti na potravinovém vkusu), jsou tradiční (mně se aspoň zdá, že co je starší než já a pořád to dobře funguje, je tak trochu „tradiční“), a i když zřejmě nejsou kdovíjak zdravé, nemohu se ubránit dojmu, že pořád patří k tomu lepšímu, co se dá v našich obchodech sežrat.

Závist, nebo spravedlnost?

Zajímavá věc; vždycky jsem přemýšlel, jak vlastně vypadá závist. Všichni víme, že je bledá, případně kdo jí trpí, často zezelená… Většina z nás (já určitě) má dojem, že nezávidí. Je to ale pravda?

Dnes mě zaujal článek¹⁾, popisující obecné vztahy mezi vlastnostmi ekonomických systémů (zejména kapitalismu) a kdysi definované sady sedmera hříchů. Nebudu rozebírat článek samotný, ačkoli si o polemiku přímo říká, jen mě jednou myšlenkou nachytal na švestkách. Asi.

Strach a hnus... na ČSFD.cz

Tedy s tím strachem jsem to v zájmu tak jako tak nepříliš elegantní nadpisové filmové aluze trochu přehnal, ale hnus, velebnosti, to tedy je. Mluvím o nevkusu, vulgárnosti a přitroublosti využívání reklamního prostoru na největším zájmovém filmovém serveru v česko-slovensku.

První gumovej příspěvek

Neuvěřitelné možnosti internetových služeb mají jednu nepříjemnou vlastnost – usvědčují uživatele z průměrnosti. Kvanta možností seberealizace, jež se valí (je to vůbec možné?), navíc zdarma, ze všech směrů, ať už se jedná o vzdělávací kursy, publikační aparát na blogovacích službách, nepřeberné množství odborných informací, jež dříve nebyly dostupné bez nutnosti vynaložení významných nákladů času či peněz... Každý s internetem dostává možnost stát se kýmkoli, má-li invenci, píli a záměr.

A motivaci. Tady je kámen úrazu, protože dobrat se nějakého cíle zjevně není jen otázka vnějších možností, ale, a to zejména, možností vnitřních. Zkrátka jde o to, co v kom vězí. Z principu věci pak většina z nás tíhne k průměru. Co se dá dělat.

Jen z pořádkumilovnosti zmíním známý a poslední dobou často omílaný problém, že průměrnost, dostane-li takovýhle „boost“, nijak nemění kvalitu, pouze je o ní víc slyšet. Je to vlastně ještě trochu jinak, chtělo by se říct, totiž že ve všem tom rádiovém hluku, vytvářeném nesčetnými internetovými světoobčany, zaniká veškerý smysluplný kód. Sebehodnotnější informace prostě zmizí v balastu.

Tak tenhle pesimismus nesdílím, prostě se jenom mění časy. Také svého času panovala doktrína, že obyčejnému člověku bible do rukou nepatří, což si dnes nemyslíme (jiná věc je, že pragmatický duch oné doktríny, jakkoli cynický, patrně měl něco do sebe, když se tak podíváme na duchovní stav naší části civilizace...).

Než se dostanu přes únosnou délku, zmíním poslední věc, kterou ale sám považuji za potenciálně nebezpečnou hrozbu: že publikační možnosti (i s tím zmíněným balastem v zádech) snad jen vzbuzují zdání svobody a dostatečné příležitosti k vyjádření občanského názoru, ve skutečnosti ale ti nahoře už mají spočítáno, že to tak vlastně nefunguje. Že ty internety ani tak neslouží jako tribuna lidu, ale spíš jako falešné budky ve stylu hospody pro jednoho. A když tam sedí sám, ať si v hospodě nadává kdo chce jak chce.

Ale nechtěl jsem tuto krátkou úvahu pojmout pesimisticky, po prvním odstavci o průměrnosti a po krátké demonstraci názoru, že plebs je plebs, jsem chtěl smírně uzavřít větou v tom smyslu, že se najde spousta šikovných lidí, kteří ty možnosti využít dovedou a rostou. Docela věřím tomu, že jsou mezi nimi i nějací takoví, kteří by to bez nich nezvládli. Kam se počítám já sám, raději nepublikuji.